PŘEŽÍT - stezka odvahy pro hasičské děti
Instruktoři a vedoucí zavzpomínali na své „mládí“, kdy je na jejich stezce odvahy vyděsil Láďa D. se sekyrou a Jitka D. v kostýmu kostlivce. Rozhodli se, že našim dětem umožní také takový zážitek. Slovo dalo slovo a už tu byl termín. Samozřejmě nejdůležitější byly masky. Jejich představivost neznala mezí. Během jednoho večera měl každý vymyšlených tak 20 převleků. A to všechno kvůli hasičským dětem, kvůli 26-ti dětem. Pro ně byli ochotni udělat všechno, A hlavně je vyděsit ????.
Trasa byla jasná. Z Voletic do Lozic. Požádali jsme lužské rybáře o spolupráci a zajištění jejich vytápěné chaty na čekání před odchodem. Na trase jsme vyznačili 6 úseků, a už se jen čekalo na den D.
Všichni jsme se sešli v Lozicích v 15:30, rozdělili sklenice a svíčky, zapůjčené obcí Lozice, a vyrazili na trať. Je vidět mládí a drive, protože každý byl na místě v 16:05 a měl hoďku a půl na přípravu. Na svém úseku rozdat svíčky a připravit jeden point s úkolem – otázkou „ kdo je nejdrzejší“ a tak. Nebyla špatná odpověď a plán byl, že se na konci nad odpověďmi zasmějeme. Příroda ale měla jiné plány. Všichni měli vše připravené, svíčky zapálené, obleky nasazeny a obličeje namalované a ……. Začalo pršet. Nevadí, pokračujeme, je to jen lehké mrholení.
Napsal se přesný rozpis odchodů dětí, aby i rodiče věděli, kdy je mají přivést. Ani rodiče se nenechali odradit a děti včas dorazili. V chatě se dětí ujali Martin a Mates Votroubkovi, a vysvětlili co je čeká a jak se mají zachovat. Jako první jsem šla já, Marcela Votroubková s našimi nejmenšími. Cvrčkem-Vojtíkem Kuříkem a Domčou Havlíčkem. Jako první se nám v dáli zjevila červená blikající maska – chodící maska (Patrik Kubelka). Poté na nás z roští vystoupil bubák v plynové masce (Vítek Hrnčál). Tady už Cvrček uskočil a ztratil holinku. Vrátili jsme se pro ní a ruku v ruce, v těsném šiku pokračovali – už za soustavného deště. Svíčky stále svítily. Na stanovišti s úkolem jsme měli psát, ale vše bylo mokré a fixy se rozhodli stávkovat. Pokračovali do dalšího temného zákoutí a už tu byl morový doktor (Vojta Svoboda) se slovy „utííííkej“. A aby toho nebylo málo, po výkřiku se objevila smrtka s kosou (Aleš Svoboda) se slovy „postůj panáčku!“. To už jsem měla Cvrčka skoro v náručí. Domča stále statečně brebentil. Psaní úkolů už jsme vzdali. Černé šmouhy, rotující kolem nás (Kačka Málková a Nela Smejkalová), nám na klidu nepřidali, ale se strašením nás pošetřili. O to horší byly dvě modré blikající masky(Marťa Doudová a Katka Sotonová), které se rozhodli nás sledovat – rychle sledovat. A to byla asi poslední kapka naší odvahy. S řevem jsem začali utíkat. Masky nás stále pronásledovaly a Domča přestal mluvit. Za rohem jsme si na chvíli odpočinuli a už se na nás z boku řítil asi netopýr (Natka Kubelková) a druhý z druhé strany (Hanka Novotná). My viděli jen něco, co se zvedlo z pole a opět s řevem utíkali. Opět za zatáčku. Už v naprostém tichu jsme v jeden šik pokračovali. A zase… ne nemohli jsme si vydechnout, na nás zašustil strom (Pepa). Ano, nevydal hlásku, jen se pohnul. To stačilo, už jsme neměli sílu vykřiknout, jen s malou dušičkou jsme ho sledovali. A když jsme ho obešli a zrakem se vrátili na cestu, přímo před námi stál strašák v bílém plášti (Domča Smejkal) a vrhl se na nás. Hlas se nám zase vrátil a s řevem znova utíkali. Až ke splavu. Tam už byl konec. Tolik už jsem toho dlouho nenaběhala.
Tam jsme si teprve oddechli a oboum hochům se vrátila řeč. U splavu jsem čekali na druhou dvojici a vzápětí tu byly další. Déšť neustával a tak jsme se pomalu přesunuli na Obecní úřad. Ještě jsme ani nestihli sníst odměnu a už tu byli další. Každý za odměnu dostal kšiltovku hasiči a sladkosti.
První větší zádrhel. Volal Mates. Déšť už byl tak silný, že všechny svíčky zhasly. Co teď? Nic, všichni jsou na svých místech, ať vysílá děti po tmě. Cestu všichni znají, ať jdou. Nikdo neodmítl. V chatě na Voleťáku hráli fotbálek a karty.
Čekání na ostatní si v Lozicích všichni chtěli zkrátit schovkou. A ano, stále pršelo ????. Zahráli jsme si 3 hry a mladší jsem začala postupně „lifrovat „ domů. Docela jsem znejistila, protože se dlouho nikdo neukázal. Uf, postupně se děti začali vracet. Všichni jsme šli dovnitř, rozdali si čepičky a chvíli byl klid. Pak se ale rozjela neřízená diskuze, kdy mi všichni sdělovali své zážitky a vzájemně se překřikovali. Po čtvrt hodince jsme se přesunuli ven na schovku, ale diskuze pokračovala i tam.
Ta upřímná radost, to vyprávění, kdo kde na koho vyběhl, jak se kdo zachoval, kde se kdo bál, byla největší odměna pro nás dospělé.
Strašidla sice měla pocit, že se děti vůbec nebojí, nebo že je ignorují, ale opak byl pravdou. Byly naprosto nadšené. Prý víc takových akcí. No zmoklá a promočená strašidla úplně nesdíleli jejich nadšení.
Všem těm čtrnácti lidičkám chci strašně moc poděkovat. S malou nápomocí si vše připravili, provedli a uklidili sami. Je vidět, že nám roste další generace, která se nebojí výzev a jsou ochotni, zcela zdarma, udělat cokoli pro dětskou radost.
