OBEC LOZICE

Povodňový úklid 16.9.- 21.9.2024

                                                                                                                     Události okem Marcely Votroubkové st.

Povodňový úklid 16.9.- 21.9.2024

Probouzíme se do slunečného dne. Všichni zničení a zmlácení událostmi minulého víkendu. Nikdo toho moc nenaspal. Lozice takovou to vodu nikdy nezažili. Povodeň jsme přežili, ale co dál.

            Hned ráno se scházíme na OÚ, snídáme-už si nepamatuji, kde se vzala, asi stolečku prostři se. Jsou tu jak hasiči, tak dobrovolníci z Lozic. A začínají se objevovat i dobrovolníci z okolí. Tak nějak automaticky se rozdělíme na party a vyjíždíme k jednotlivým domům, kde se vše vyhazuje do kontejnerů, které se přes noc zajistili. Všichni to vyhazují před domy a naši objíždějí a svážejí.  Kontejnery od Technických služeb Chrudim, tak firma Trunec, která je rovnou i vyvážela. Pomohlo Město Luže, které poskytlo skládku v nadstandartní pracovní době.

            Já vyrážím, na druhém kole, se zápisníkem dům po domu, zapisuji si jejich škody, výšku hladiny, požadavky a telefonicky posílám naše kam je potřeba. VŠUDE VLÁDNE JEN ZMAR A ZMAR. Slzy jsou v každém domě.

Hned ráno přijíždí SDH Markovice a přiváží hadice, aby jsme měli s čím čerpat vodu. Zajistilo ORP Chrudim.  Týmy žabáků objíždí a čerpají a čerpají. Sklepy a studny. Sbory nám půjčují čerpadla, jak kalová, tak plovoucí.  

Na pilíři bílého mostu sedí 4 čtyřmetrové „bago“, v průměru tak 140cm. U modrého mostu je přes dlouhý strom. Zde se bojíme, že se snižující hladinou uvolní a vezme vodovod. Voláme Povodí, které si s oběma hravě poradí.

            S Bárou, starostkou, fungujeme stejně jako včera. Já na starosti lidi, ať už postižené, tak dobrovolníky a hasiče, ona administraci a telefonování s úřady, zajišťování jídla, pomůcek a všeho. Skvěle komunikovala přes sociální sítě, kde žádala o pomoc. Cokoli napsala, do večera jsme měli. Patřila mezi vyplavené a přesto fungovala naprosto skvěle. Klobouk dolů.

NESKUTEČNÁ SOLIDARITA pro tak malinkou obec. Čím jsme si to zasloužili. Nikdy to nebudeme schopni vrátit. Nikdy si vás nemůžeme všechny zapamatovat Ať už dárce, tak dobrovolníky či SDH.

Následující události a dny, se mi slévají, protože byli jak přes kopírák. HASIČI, měli své týmy, které se doplňovali dobrovolníky a okolními sbory. S těmi obcházeli občany dle seznamu a pomáhali vyklízet. Vše bylo mokré a „smradlavé“. S majiteli se museli prát o každou věc. Vyrvávali podlahy, zdi.....Přes bahno občas ani netušili, co vyhazujou. Sbory z okolí posíláme na práce, kam už opravdu nechceme. Bez jakýchkoli řečí jdou.

Zásobovací tým rozvážel jídlo a pití, na oběd se chodilo na obecák. Všichni vyplavení a pomocníci. Byli jsme na 60 a více  jídlech. Nutili jsme zaplavené chodit k nám, aby na chvíli „vypadli“ z domů. Mohli si s někým popovídat. Ne vždy se dařilo. Tým rozvážel i tolik potřebné věci, v tuto chvíli košťata, lopaty, stěrky, kýble a hadry. Rukavice i čistící prostředky, prostě vše co bylo potřeba. A vším, co bylo po ruce. Osobními auty, kárkami, koly, traktůrky domácí výroby.

Za catering neskutečné díky Wendy Dědové. Kolikrát to vypadalo, že na židli vyčerpáním usne, ale stačilo říct catering a vždy s úsměvem vyskočila a dotyčného obsloužila (káva, čaj ohřát oběd....). Starala se i o materiál, který nám dováželi firmy a lidi. Přes rukavice, savo nářadí....prostě všechno. „Kde to je?“ a jen ukázala.

Materiál:

Dobrovolníci i firmy přiváželi všechno, co bychom mohli potřebovat. Zastavilo auto, něco vyházelo a zase odjelo. Někdy takovou rychlostí, že jsme ani nestihli poděkovat. Bylo hezké vidět, že jakmile zastavilo auto, kdo měl ruce volné, šel pomáhat vyndávat. Vše jsme skladovali před OÚ, a teprve večer stěhovali dovnitř. Totéž i s finančními dary. Přišla babička o holi, do ruky mi dala obálku a než jsem stihla dotelefonovat, byla pryč. I tady byli firmy, SDH i obyčejní lidé.

Opět jedna z mnoho úsměvných i v této chvíli. Před OÚ zastavilo pohřební vůz. Z něj vyskočil pán v černém a šel směrem k nám. Jeden z hasičů pronesl“ A vy nám vezete co? Balzamovací líčidla?“. Pán pochopil a s úsměvem na rtech odpověděl: “ Nevypadáte, že by jste to potřebovali....“. A svižným krokem zmizel v kanceláři.

Jídlo se k nám řinulo ze všech stran, vždy samozřejmě po dohodě. „Na zítřek máme, co středa-jasně, bude tam“. Oběd, večeře, snídaně...... jídlo i pití. Firmy, i obyčejní lidé. Polévky, kuřátka, slané, sladké....zákusky, buchty, vždy bylo kam šáhnout. A když nebylo, tak stačilo zavolat. Firmy nám plnili přání na počkání.

 V 18:00 se končilo. Odpočinout si museli jak hasiči, tak vyplavení. Kolem sedmé večer se všichni ploužili na obecák. Únava a vyčerpání, jak fyzické, tak psychické, z nich bylo citit na hony. Posedali si na kýble, krabice nebo na zem kolem úřadu. Jídlo se jim doneslo do rukou, už nebyli schopni vstát. Večery jim ale vlévaly život do žil. Naprosto nezávazné klábosení, vtipkování a drobné hry, z nich dokázali všechno schodit. Ulička slávy se stala populární a musel jí projít naprosto každý. KAŽDÝ Z TĚCHTO 53 LIDÍ, LOZICKÝCH HASIČŮ A OBČANŮ, JE VÍTĚZEM. KAŽDÝ SI ZASLOUŽÍ NESKONALOU ÚCTU. Každý pomáhal jak to jen šlo, co to šlo a každý si šáhnul na dno svých sil. DĚKUJEME.

A ráno znova do práce, znova do vyplavených domů, znova do mokra. „Kolik dostanu lidí a kam mám jít“. „jaké studny čekají?“, „co dál“. Je až neskutečné, co jsme za těch 10 dnů, co jsme byli spolu, jako vesnice dokázali. Jedinkrát jsme se nepohádali, jedinkrát jsme si nevynadali. Každý dělal co mohl, žádné zbytečné otázky, žádné upřednostňování. Naprosto skvěle namazaný stroj, jako jeden člověk. Jen a jen slova chvály. Táhli jsme všichni za jeden provaz.

Na obecní majetek se dostalo až mezi posledními, na hasičárnu až jako poslední. Až z fotek jsme pochopili, že se otevřela a některé věci odplavali. A co zůstalo a bylo pod vodou, muselo stejně pryč. I tady se hasiči hádali o každou věc, kterou chtěl někdo vyhodit, i tady nám zbyli oči pro pláč. Pryč je toho opravdu hodně. Zachraňovali jsme hlavně lidi a na vlastní nezbyl čas. Totéž bylo vlastně s kapličkou.  A další věci nevydrželi nápor při uklízení. Ale stále jsou to jenom věci, které se dají koupit nebo opravit. Musíme myslet pozitivně, budeme mít všechno nové.

Jedni z našich kamarádů měli mít menší rodinnou oslavu narozenin, kterou ale zrušili kvůli událostem. Opravdu netušili, že místo menší rodinné, bude velká a s námi. Na zahradě rychlostí blesku vyrostli 3 stany, dovezlo se pivo a klobásy a už jen roztopit gril. Myslím, že tak nádhernou oslavu majitelé nezažili.

Nemohu si vzpomenout na všechno, co se událo, třeba , že byl boj o čtyřku tojtojku J, a že když jsem ukázala televizi, kde budou volby, málem padli do mdlob (tuny materiálu pro lidi, mokré věci a všudypřítomné bahno a písek..). Ale zvládli jsme to. Jako lidi, jako obec......

                                                                     Marcela Votroubková st.